V dnešním světě pokročilého digitálního designu jsme si zvykli na to, že aplikace musí být především krásné. Apple i Google nás naučili očekávat plynulé animace, zaoblené rohy a minimalistická rozhraní. Pak je tu ale VLC Media Player. Aplikace, která vypadá, jako by se zasekla v roce 2005. I přesto je tou nejdůležitější aplikací v mém digitálním arzenálu.
Nalijme si čistého vína: VLC je, objektivně vzato, nevzhledný. Jeho uživatelské rozhraní postrádá moderní „šmrnc“, ikony působí zastarale a menu jsou často nelogicky poskládaná. Zatímco ostatní přehrávače bojují o to, kdo bude mít elegantnější průhlednost oken, VLC zůstává u svého oranžového kuželu a šedivých panelů.
Proč mi tedy jeho vzhled nevadí? Odpověď je prostá: VLC prostě funguje. Neexistuje formát, který by aplikace nepřehrála, a to od obskurních kodeků z hloubi internetu až po moderní 4K HDR videa. VLC si poradí se vším bez nutnosti instalovat cokoli dalšího.
Pak je tu spolehlivost. Na rozdíl od moderních „vyleštěných“ přehrávačů, které často padají při pokusu o načtení titulků nebo změnu zvukové stopy, je VLC stabilní jako skála. Aplikace navíc běží stejně dobře na nejnovějším herním stroji jako na 5 let starém lowendu.
Mohlo by vás zajímat
Nástroj, nikoliv ozdoba
VLC je prostě ideální „nástroj“. Podobně jako u kladiva nebo šroubováku nás obvykle nezajímá, jakou mají barvu, ale zda s nimi zatlučeme hřebík a zašroubujeme vrut. U přehrávače médií trávíme 99 % času sledováním obsahu, nikoliv prohlížením tlačítek a nabídek.
VLC je tak připomínkou doby, kdy software vznikal s jediným cílem: vyřešit problém. V éře, kdy se mnoho aplikací stává „službami“ plnými předplatného a zbytečných vizuálních kudrlinek, je VLC osvěžujícím příkladem čistého pragmatismu. Možná je ošklivý, ale v mé knihovně aplikací má své místo jisté – a v roce 2026 na tom nehodlám nic měnit.
