Ještě v roce 2007 by si většina lidí vsadila na to, že pokud někdo bude vládnout mobilnímu světu další dekádu, bude to Nokia. Finská značka byla synonymem pro mobilní telefon. Byla všude. Byla nezničitelná. A byla tak dominantní, že si jen málokdo dokázal představit svět bez ní. Jenže právě v té době se začal psát příběh, který změnil celé odvětví. Příběh o tom, jak jihokorejský gigant Samsung využil chaosu, technologické revoluce a vlastního obrovského průmyslového zázemí k tomu, aby porazil legendu a stal se králem Androidu.
Svět před iPhonem: Nokia jako nedotknutelný lídr
Na začátku tisíciletí byla Nokia naprostým hegemonem. Modely jako 3310 nebo později N95 definovaly mobilní éru. Symbian byl nejrozšířenějším mobilním operačním systémem na světě. Nokia měla hardware, distribuci i brand. Samsung v té době mobilní telefony vyráběl také, ale nebyl lídrem. Byl jedním z mnoha. Měl silnou pozici v Asii, vyráběl kvalitní hardware, ale globální dominance mu unikala.
V očích západního trhu byl spíš „další výrobce“. Rozdíl mezi oběma firmami byl zásadní: Nokia byla mobilní firma. Samsung byl technologický konglomerát. Vyráběl televize, čipy, displeje, baterie i domácí spotřebiče. A právě tato šířka se později ukázala jako klíčová výhoda. Když Apple představil iPhone, většina tradičních výrobců ho podcenila. Nokia i Microsoft věřily, že fyzická klávesnice a jejich vlastní systémy mají pevnou budoucnost. Samsung byl opatrnější. Neměl tak silný vlastní operační systém, který by musel bránit. Nebyl svázán minulostí. A když Google představil Android jako otevřenou platformu, Samsung v něm viděl příležitost. Android byl přesně to, co Samsung potřeboval: software, který mohl masivně škálovat, přizpůsobovat a kombinovat se svou výrobní silou.
Galaxy S: Moment zlomu
První skutečný zlom přišel v roce 2010 s modelem Galaxy S. Nebyl to první Android telefon, ale byl to první, který dokázal kombinovat špičkový hardware, agresivní marketing a globální distribuci. Samsung pochopil něco zásadního: nestačí být dobrý, musíš být všude. Galaxy S nebyl jen produkt. Byl to začátek strategie masivní expanze. Samsung investoval miliardy do marketingu. Zaplavil operátory, obchody i billboardy. Zatímco Nokia se stále snažila zachránit Symbian a později experimentovala s MeeGo, Samsung už budoval globální Android impérium. Nokia měla technologické kapacity. Měla inženýry. Měla značku. Co jí chybělo, byla rychlost a odvaha opustit vlastní systém. Symbian byl složitý, zastaralý a vývojářsky nepřátelský. Android mezitím rostl exponenciálně. Vývojáři šli tam, kde byl růst. Uživatelé šli tam, kde byly aplikace. Když Nokia v roce 2011 oznámila partnerství s Microsoftem a přechod na Windows Phone, byl to risk. Ale přišel pozdě. Ekosystém už byl rozdělen mezi iOS a Android. Samsung v tu chvíli dominoval Androidu tak silně, že se stal jeho de facto tváří.
Výhoda, kterou nikdo jiný neměl
Samsung měl něco, co konkurence neměla: vertikální integraci. Vyráběl vlastní AMOLED displeje. Vyráběl vlastní čipy Exynos. Měl kontrolu nad výrobou pamětí i baterií. To mu umožňovalo reagovat rychleji než ostatní výrobci Androidu. Když bylo potřeba větší displej, Samsung ho prostě vyrobil. Když bylo potřeba experimentovat s velikostí, přišla řada Galaxy Note. Zatímco ostatní váhali, Samsung riskoval. Galaxy Note z roku 2011 byl vysmívaný. „Příliš velký.“ „Nikdo to nebude chtít.“ Dnes je velký displej standardem. Samsung znovu předběhl dobu.
Jedním z největších rozdílů mezi Nokií a Samsungem byl marketing. Samsung se nebál srovnávat přímo s Applem. V reklamách si dělal legraci z fanoušků iPhonu čekajících ve frontách. Positionoval se jako modernější, svobodnější alternativa. Nokia naopak působila defenzivně. Její komunikace byla méně agresivní, méně globální a méně sebevědomá. V roce 2012 Samsung oficiálně předběhl Nokii a stal se největším výrobcem mobilních telefonů na světě. Byla to symbolická chvíle. Finská legenda, která kdysi kontrolovala více než 40 % trhu, byla sesazena. Samsung, který ještě pár let předtím působil jako jeden z mnoha, se stal dominantním hráčem Androidu. A nejen to. Samsung byl najednou jediným výrobcem, který dokázal Applu konkurovat ve vyšším segmentu.
Krize a důkaz síly
Příběh dominance Samsungu ale nebyl bez problémů. Galaxy Note 7 a jeho bateriová aféra v roce 2016 byla obrovská krize. Telefony explodovaly. Prodej byl zastaven. Model byl stažen z trhu. Pro mnoho firem by to znamenalo konec reputace. Samsung ale díky své velikosti, finanční síle a rychlé reakci krizi ustál. Transparentnost a následná přísnější kontrola kvality mu umožnily vrátit se silnější. To byl moment, kdy se definitivně ukázalo, že Samsung už není „jen výrobce telefonů“. Je to technologický obr. Dnes je Samsung synonymem pro Android podobně, jako je Apple synonymem pro iPhone.
Řada Galaxy S reprezentuje vlajkovou loď. Galaxy Z Fold a Flip posouvají hranice skládacích telefonů. Galaxy Watch soupeří s Apple Watch. A Samsung vyrábí čipy i displeje, které používá část konkurence – včetně Applu. Ironií je, že Nokia dnes existuje spíš jako značka licencovaná třetí straně. Její někdejší dominance je už jen kapitolou v učebnicích byznysu. Pád Nokie a vzestup Samsungu není jen příběh o telefonech. Je to lekce o technologické adaptaci. Nokia byla příliš dlouho věrná vlastnímu systému. Samsung byl pragmatický. Vsadil na otevřenou platformu, investoval do hardwaru, marketingu i rizika. Ve světě technologií nestačí být velký. Musíte být rychlí. Musíte být ochotni zpochybnit vlastní úspěch. A musíte mít odvahu změnit směr dřív, než vás k tomu donutí trh.Samsung tu odvahu měl. A díky tomu dobyl svět Androidu.
